J.R.R. Tolkien

Vítám vás na svých stránkách...jakékoli dotazy, připomínky nebo nápady posílejte na resi97@seznam.cz

Dějiny Umbaru

Unbar.jeden z největších přístavů Středozemě

Když Númenorejci začali prozkoumávat pobřeží Středozemě, zpočátku pluli hlavně na sever, kde se setkali s Gil-galadovým elfským královstvím v Lindonu. Prvním velkým přístavem se stalo Vinyalondë v ústí řeky Gwathló, které bylo důležitým centrem pro obchod s místními obyvateli a pro těžbu dřeva z pobřežních lesů v Enedwaithu a Minhiriathu a později se stalo i základnou ve válce elfů proti Sauronovi, kdy roku 1700 D.v. poslal král Tar-Minastir velké loďstvo na pomoc Gil-galadovi.
Během následujících staletí pokračovali Númenorejci v průzkumu pobřeží dál na jih a postupně dosáhli všech břehů východně od Númenoru, ale zprvu ve Středozemi nevytvářeli říše a nebudovali pevnosti. Teprve kolem roku 1800 začali zakládat hlavně na jižních pobřežích Středozemě svá panství. Nejvýznamnějším z nich se posléze stal Umbar.
Umbarská zátoka, ležící na jižním pobřeží Belfalaské zátoky, byla užitečným přístavem, jenž nevytvořila ničí ruka, od severu chráněným velkým mysem. Název Umbar je místního původu, takže nemá přímou souvislost s quenijským slovem umbar – „osud, sudba“, přestože určitá osudovost je pro bohatou historii příznačná.

Númenorská pevnost

První zmínka o Umbaru v Letopisu je k roku 2280, kdy se stává velkou pevností Númenoru. Ale založen byl patrně již dříve, protože když už od začátku devatenáctého století budovali Númenorejci svá panství na pobřeží Středozemě, bylo velice pravděpodobné, že takový příhodný přístav, jakým byl právě Umbar, se stane jedním z prvních osídlení a center oblasti. Proto se za rok založení Umbaru určitě nemůže považovat 2280, ale kladl bych ho spíš k roku 1800, kdy sice nejspíš ještě neexistoval Umbar jako velký přístav a pevnost, jakou známe z pozdějších dob, ale začalo númenorské osídlení tohoto místa. Slavná historie Umbaru jako hlavní pevnosti Západní říše ve Středozemi pak začíná, jak je psáno v Letopisu, rokem 2280.
Ze všech přístavů, které Númenorejci zbudovali ve Středozemi, známe jen tři: Vinyalondë, Pelargir a Umbar. Další přístavy ležely dál na jih na pobřeží Haradu a historie se o nich blíže nezmiňuje, víme jenom, že Umbar byl z nich nejvýznamnější. Během tisíciletí od vytvoření hlavní pevnosti Númenoru se moc Umbaru dále zvyšovala. Byl hlavním centrem obchodu a vybírání daní od národů Středozemě a nezanedbatelná je také jeho úloha jako hlavní pevnosti stojící proti Sauronově moci ve Středozemi. A Temný pán se opravdu v té době raději stáhl a budoval svá panství daleko na Východě a zvětšoval svoji moc, protože sice s pomocí Nazgûlů napadal númenorské pevnosti, ale zjistil, že jeho síla není dost veliká, aby mohl dobýt Umbar. Z toho je patrné, že moc Umbaru musela být ve Druhém věku skutečně ohromná, bylo to nejvýznamnější lidské město ve Středozemi.
Moment největší slávy Umbaru pak přišel ve třicátém třetím století Druhého věku. Za vlády Tar-Palantíra pobýval králův synovec, velký vojevůdce Pharazôn, často ve Středozemi jako velitel při vojenských taženích proti národům Středozemě. Pak se však vrátil na Númenor a tehdy postřehl Sauron svoji příležitost, začal rozšiřovat svoji moc z Východu na pobřeží, kde napadal númenorské přístavy, dal si titul Král lidí a vyhlásil záměr zahnat Númenorejce do moře a zničit pokud možno i Númenor. Mezitím se však Pharazôn stal králem Númenoru, a když slyšel zvěsti o Sauronovi, rozhněvalo ho to a rozhodl se Saurona porazit, což se stalo roku 3261.
„Proto začal v té době kout velikou zásobu zbraní, postavil mnoho válečných lodí a vyzbrojil je, a když bylo všechno hotovo, sám vyplul se svým vojskem na Východ.
Lidé viděli, jak ze zapadajícího slunce připlouvají jeho plachty jako obarvené šarlatem a lesknou se červení a zlatem, a na obyvatele pobřeží padl strach a oni prchali. Ale flotila nakonec doplula na místo, jež se nazývalo Umbar, kde byl mohutný přístav Númenorejců jejž nevytvořila ničí ruka. Okolní země byly prázdné a němé, když Mořský král pochodoval do Středozemě. Sedm dní putoval s korouhví a trubkou, přišel k pahorku, vystoupil na něj, postavil si tam svůj stan a trůn, usedl uprostřed země a kolem něho si rozestavilo stany jeho vojsko – modré, zlaté a bílé jako louka s vysokými květinami. Pak vyslal hlasatele a nařídil Sauronovi, aby před něj přišel a přísahal mu věrnost.
A Sauron přišel. Přišel až ze své mohutné věže Barad-dûr a nepokusil se o boj. Pochopil totiž, že moc a majestát Mořských králů přesahují všechny pověsti, takže nemohl důvěřovat ani svým největším služebníkům, že jim odolají.“
Umbar tak vždy zůstal v paměti Dúnadanů jako místo, kde se naplno ukázala moc Západní říše a kde se sám Sauron musel sklonit před nejmocnějším z vládců lidí. I přes všechna neštěstí, která následovala, si i králové ve vyhnanství během Třetího věku udrželi v paměti vzpomínku na tento slavný den Umbaru a když se pak po tisíci let město dostalo ve Třetím věku pod moc Gondoru, nechal tady král Hyarmendacil postavit památník Sauronovy porážky, který byl zničen až když Sauron podruhé povstal na konci Třetího věku.
Když byl Sauron zajat, přísahal králi Ar-Pharazônovi věrnost a nechal se odvézt na Númenor jako rukojmí, protože pochopil, že když nemůže Západní říši porazit vojenskou silou, tak se mu to povede lstí; a brzy získal vliv na krále a na všechny jeho přívržence.
Moc Umbaru byla v tom čase ještě větší než dřív, protože když se Sauron stal vazalem krále Númenoru, Umbar už nebyl základnou pro boj proti Sauronovi, ale stal se metropolí, která měla kontrolovat ve jménu krále a Saurona všechny země, spadající pod jejich nadvládu. V té době byl Umbar jednoznačně místem největší moci ve Středozemi, mostem mezi mocí krále Númenoru a mocí Saurona, pána východních krajů Středozemě.
S tím, jak Sauron postupně kazil Númenorejce, se jeho vliv pochopitelně promítl i na ty, kteří již žili na pobřeží Středozemě a zejména v hlavním přístavu Umbaru. Ti následovali Královské na Númenoru v jejich uctívání Pána tmy Melkora, po vzoru Armenelosu stavěli chrámy, ve kterých Melkorovi přinášeli lidské oběti a zdokonalovali se v poznání temných nauk, které je Sauron učil, aby je odlákal od zbytků zájmu o věci, které přišly z Valinoru.
Potom přišel osudný rok 3319, kdy Ar-Pharazôn shromáždil největší flotilu, jakou kdy svět spatřil, a vydal se s ní zaútočit na Valinor, aby získal nesmrtelnost. A to byl Sauronův záměr, protože Temný pán dobře věděl, že útok na Valinor nemůže být úspěšný a doufal, že se tak jednou pro vždy zbaví Edain, které stále nenáviděl, i když jich teď většinu ovládl. To, co se stalo potom, ale překvapilo i jeho samotného. Númenor byl vržen do propasti a tvář světa se změnila. Sám Sauron jen s největším úsilím uprchnul ze zkázy a vrátil se do Mordoru.

Pod vlivem Saurona

Umbar byl nyní největším númenorským městem, které zůstalo ve Středozemi, přestože byl nepochybně vylidněný tím, že mnoho lidí odešlo na západ do války. Protože král byl mrtev a Sauron se vrátil do Středozemě, bylo pro Umbarské přirozené, že stali spojencem Mordoru. Bývalým Královským, kteří sídlili v Umbaru a v zemích na jih od něj, se od té doby říkalo Černí Númenorejci. Je zvláštní, že se nikdo v Umbaru neprohlásil za krále nástupnické říše Númenoru tak, jako to udělal Elendil a jeho synové v Arnoru a Gondoru. Možná to bylo tím, že mezi Královskými v Umbaru nebyl nikdo z Elrosova rodu, kdo by mohl vznést nárok na královský titul. Nebo za tím stál Sauron, který určitě za žádnou cenu nechtěl, aby se ještě někdy někdo jiný prohlásil za Krále lidí a navázal tak na Ar-Pharazôna, který ho tu kdysi pokořil. Možná proto zakázal Umbarským používat královský titul.
S tím souvisí další věc, týkající se vlády v Umbaru. Těch několik málo vládců Umbaru, o kterých máme zprávy, vládlo vždy ve dvojicích, takže zde nebyla klasická monarchie (jaká fungovala třeba i v Gondoru po konci linie králů – v podobě dědičného úřadu správců), ale spíš forma vlády, která by se dala označit jako dvojvládí nebo duumvirát, podobně jako ve starém Kartágu nebo Římě. Prvním duumvirátem mohli být Herumor a Fuinur, kteří bojovali na straně Saurona ve Válce Posledního spojenectví. Proč se v Umbaru vytvořil právě takový způsob vlády, není jasné. Zvláštní je to z toho hlediska, že Umbar byl jednoznačně nástupcem númenorské tradice (byť trochu jiným způsobem, než Gondor a Arnor) a v Západní říši se s ničím podobným duumvirátu nesetkáváme. Vysvětlení mohou být samozřejmě různá, mně se zdá jako nejlogičtější teorie, že toto uspořádání bylo tradicí, která měla kořeny dále v historii, kdy byl Umbar númenorským přístavem. Tehdy musela existovat nějaká samospráva vzkvétajícího města a je dosti pravděpodobné, že králové (zvláště v době rostoucího stínu, kdy si Númenorejci stále více zakládali na vlastní moci) by neradi svěřili správu nad tak strategicky významným místem jedné osobě, která by se snadno mohla stát příliš mocnou. Možné je i to, že se něco takového opravdu kdysi stalo a onen númenorský velitel později přijal jeden z Devíti prstenů a upadl pod Sauronovu moc jako jeden z nazgûlů. Ale to je jen hypotéza. Možná byl ale také duumvirát zřízen až později Sauronem jako prostředek proti tomu, aby se jeden člověk prohlásil Králem. Z toho je vidět, že i Sauron měl nejspíš strach z toho, že by se obnovila sláva králů Númenoru, a když už měl na severu mocné nepřátele v Elendilovi a Gil-galadovi, tak se postaral, aby mu nevyrostl příliš mocný spojenec v Umbaru.
V souvislosti s duumvirátem ale stojí za zmínku ještě jeden fakt. Za duumvirát se totiž dá označit i vláda v Gondoru před válkou Posledního spojenectví, kdy zde společně vládli bratři Isildur a Anárion. Je to jen náhodná podobnost?
Za války Posledního spojenectví vedli vojsko Černých númenorejců dva vojevůdci z Umbaru, Herumor a Fuinur. O jejich osudu není nic víc známo, ale pravděpodobně padli během bitvy.

Říše Černých Númenorejců

Když byl Sauron roku 3441 poražen, Umbar zůstal říší Černých Númenorejců, která už nyní nebyla pod nadvládou Mordoru, ale stala se samostatným státem.
Přestože Umbar na začátku Třetího věku neměl takovou moc jako před Pádem Númenoru, určitě si zachoval velký vliv na okolní haradská území, která byla už dříve pod nadvládou Západní říše.
V Umbaru nejspíš stále nevládli králové, i ve Třetím věku zde zůstala tradice duumvirátu.
Zajímavým rysem Umbarského státu je i jazyk. Během Druhého věku byla zcela jistě jediným jazykem adûnaiština. Pokud se tu vůbec někdy používaly elfské jazyky, dlouho před pádem Númenoru se používat přestaly; tak jako jimi Královští nemluvili ani na Númenoru, neměli důvod udržovat je tady, protože v blízkosti nežili žádní elfové.
V Gondoru a Arnoru se později, po pádu Númenoru, adûnaiština příliš neudržovala, protože jazykem vzdělanců byla Quenya a Sindarin a k adûnaištině jako běžnému jazyku neměli vládci říší ve Vyhnanství příliš dobrý vztah, protože to byl jazyk těch, kteří na Númenoru utlačovali Přátele elfů a pod vlivem Saurona se pak dopustili mnoha neodpustitelných činů. adûnaiština, která při založení Říší ve vyhnanství alespoň do jisté míry využívaná byla, se proto postupem času hodně změnila jak pod vlivem elfských jazyků, tak působením jiných lidských jazyků dalších národů Středozemě, a dala tak vzniknout Obecné řeči, která se během Třetího věku rozšířila po celém severozápadě Středozemě, zatímco původní adûnaiština zůstala nejspíš jen v historických análech.
V Umbaru však musela být situace odlišná. Černí Númenorejci adûnaištinu každopádně používali a po Pádu Númenoru k ní pravděpodobně zaujali opačný postoj oproti Gondoru a Arnoru – v pokračování tradic Númenoru ji považovali za královský jazyk a nepochybně ji takto udržovali. adûnaiština tak zákonitě musela zaujmout pozici, kterou mezi Dúnadany na severu měla sindarština, a jako jazyk vzdělanců si určitě udržela čistší podobu, než na severu. Jako jazyku běžně používanému mezi lidmi se jí však zároveň nemohl úplně vyhnout osud západštiny – postupně byla určitě ovlivňována jinými jazyky a podle nich se měnila. Na rozdíl od západštiny to však samozřejmě nebyly jazyky Seveřanů a elfů, ale jazyky Haradských.
Tolkien se zmiňuje, že později existovaly dva jazyky, které se vyvinuly z klasické adûnaištiny. Přestože se nezmiňuje, o jaké jazyky šlo, jeden z nich musela být západština a druhý byl pravděpodobně jazyk Umbaru, ovlivněný Haradskými.
Na počátku Třetího věku byl Umbar významným nepřítelem Gondoru, po mnoho staletí měl mnohem silnější flotilu a jeho moc, rozprostírající se přes velké rozlohy Haradu, sahala až po Harondor.
Gondor však sílil a roku 830 byla Tarannonem Falasturem zahájena řada Lodních králů, kteří budovali námořnictvo a šířili moc Gondoru po pobřežích na západ a na jih od ústí Anduiny.
Druhý z Lodních králů, Eärnil I., zbudoval velkou flotilu a po moři i po souši nečekaně přepadl Umbar. Podařilo se mu zmocnit se města, ačkoli jen za vysokou cenu, a Umbarští šlechtici museli uprchnout ke svým poddaným do Haradu, kde pak shromažďovali svou moc a připravovali se na odplatu proti Gondoru.
Ta přišla roku 1015, kdy Haradští pod vedením šlechticů z Umbaru přišli ve velké síle proti Gondorským a svedli bitvu v Haradwaithu, ve které se nakonec Gondoru podařilo Umbar ubránit, ale s velikými oběťmi, mezi nimiž byl i král Ciryandil, který padl v bitvě.
Umbar byl pak po následující desetiletí ještě mnohokrát napadán z Haradu a obléhán, ale Gondor jej dokázal udržet díky své námořní síle. Přesto ale byl jih Gondorské říše stále v ohrožení, a tak Ciryandilův syn Ciryaher (Hyarmendacil I.) shromáždil opět velkou armádu, a když přišla pravá chvíle (roku 1050), vyhlásil válku Haradu a překročil řeku Harnen. Haradští králové byli naprosto poraženi a přinuceni uznat nadvládu Gondoru.

Gondorský přístav

V letech 1050-1448 byl Umbar gondorským městem. Gondorští si byli velice dobře vědomi významu města jako námořní základny a pamatovali si také historickou úlohu místa, kde se ukázala největší moc a sláva Númenorejců, kteří přišli pod vedením Ar-Pharazôna vyzvat samotného Saurona. Na památku této události „na nejvyšším pahorku nad Přístavem vztyčili veliký bílý sloup jako památník. Byl korunován křišťálovou koulí, jež zachycovala paprsky slunce i měsíce a svítila jako jasná hvězda, kterou bylo za jasného počasí vidět až na pobřeží Gondoru nebo daleko na západním moři. Tak stál, dokud Sauron nepovstal podruhé (...) Pak padl pod nadvládu jeho služebníků a památník jeho pokoření byl stržen.“
Když Gondor v jedenáctém století obsadil Umbar a přilehlé pobřežní země, žilo v nich patrně z velké většiny obyvatelstvo Haradského původu. I v samotném Umbaru, přestože se hlásil k númenorské tradici a udržovala se tu stará kultura i adûnajský jazyk, museli být lidé značně smíšení, protože Černí Númenorejci zjevně neměli podobně přísný pohled na spojování s menšími lidmi jako v Gondoru a udržovali tradičně dobré vztahy s Haradem.
Období Gondorské vlády skončilo v patnáctém století. Roku 1432 vypukla v Gondoru občanská válka – Příbuzenský svár mezi králem Eldacarem a Castamirem Uchvatitelem. Castamir a jeho přívrženci popírali Eldacarův nárok na korunu, protože jeho matkou byla seveřanka Vidumavi. Král Valacar, Eldacarův otec, si ji vzal za ženu, když pobýval na severu ve Rhovanionu jako vyslanec Gondoru. „Vznešení Gondorští již totiž zahlíželi na Seveřany mezi sebou; a byla neslýchaná věc, aby dědic koruny, ba kterýkoli syn krále, měl za ženu někoho z nižšího a cizího plemene. V jižních provinciích se již bouřili, když král Valacar zestárl. Jeho královna byla krásná a ušlechtilá paní, ale s krátkým životem, který byl sudbou menších lidí, a Dúnadani se báli, že takoví budou i její potomci a upadnou od majestátu Králů lidí. Byli také neochotni přijmout za pána jejího syna, který byl sice nyní zván Eldacar, ale narodil se v cizí zemi a v mládí byl zván Vinitharya, jménem národa své matky.“
Obyvatelstvo jižních pobřežních provincií v čele s Umbarem a Pelargirem bylo nakloněno Castamirovi. Zvláštní ale je, že se jedná právě o jižní provincie, kde už po dlouhou dobu žilo mnoho obyvatel Haradského původu. Proč tedy náhle vystupovali tak militantně na podporu númenorské rasy a dívali se kriticky na Seveřany, když už několik staletí žili v míru s Jižany z Haradu? Vysvětlení může být různé. Možná byli prostě Seveřané pro obyvatele jižního Gondoru něco nového, čemu nedůvěřovali, a proto k tomu zaujali negativní postoj. Ale důvody mohou být i racionálnější. Zatímco Haradští v jižním Gondoru byli prostí obyvatelé, kteří se stali součástí Gondorské říše a mírumilovně s ní splynuli, Seveřané se těšili zvláštní královské přízni a už Rómendacil II., Valacarův otec, „jich přijal mnoho do svých služeb a některým dal vysoké hodnosti ve svém vojsku.“ Pokud byli Seveřané určitým způsobem zvýhodňováni, mohlo se to docela snadno setkat s nevolí části Gondorských. Ale hlavní důvod Castamirova povstání byla nepochybně svatba se Seveřankou přímo v královském rodu. To, že čistota dúnadanského původu v panovnickém domě byla pro ně velice důležitá, je vidět i v následujících staletích, kdy se Castamirovi následníci usadili jako korzáři v Umbaru: „Stali se (korzáři) dosti smíšenými díky jejich přijímání Haradských a jedině jejich vládci, dědici Castamira, měli čistou Númenorskou krev.“ To je pochopitelné, protože Castamirovi dědici se nikdy nezřekli svého nároku na trůn Gondoru a kdyby se jim naskytla příležitost jej získat, tak chtěli dokázat, že jsou jej podle všech měřítek hodni, a tedy že se ani nedopustili toho, co Castamir odsuzoval u Valacara.
Eldacar byl Castamirovým vojskem obležen v Osgiliathu a nakonec uprchl na sever do Rhovanionu, ale roku 1447 se vrátil s podporou Seveřanů a Castamira z hlavního města vyhnal. Jejich armády se pak střetly v bitvě u brodů Erui, kde byl Castamir zabit. Jeho synové však ustoupili do Pelargiru. Když potom zjistili, že proti Eldacarově převaze nemají šanci, shromáždili všechny své přívržence a velkou flotilu, s níž pak odpluli do Umbaru, kde se opevnili a vytvořili panství nezávislé na gondorské koruně a útočiště pro všechny královy nepřátele.

Korzáři pod vládou Castamirionské dynastie

Tak začala doba Umbarských korzárů. Gondorští dlouho nemohli Umbar vážně ohrozit, protože korzáři kontrolovali naprostou většinu bývalé gondorské flotily, což často využívali pro přepadání gondorských pobřeží a využili každou příležitost, kdy mohli ohrozit Gondor. Je dokonce možné, že dokud byli v Umbaru u moci Castamirovi potomci, mohli podněcovat povstání v pobřežních provinciích Gondoru, které byly za Příbuzenského sváru Castamirovi nakloněny.
Castamirovi dědici vládli v Umbaru v letech 1448-1810 a patrně obnovili umbarskou tradici duumvirátu; prvními vládci se stali Castamirovi synové.
Eldacarův syn Aldamir padl ve válce s Haradskými, podporovanými korzáry. Jeho syn Vinyarion (Hyarmendacil II.) vedl protiútok a Haradské porazil, ale Umbar dobýt nedokázal.
Roku 1634 vládli v Umbaru Castamirovi pravnuci Angamaitë a Sangahyando. Korzáři se dozvěděli, že gondorský král Minardil navštíví Pelargir, a tak zorganizovali nájezd, při kterém byl Minardil zabit a Pelargir vypleněn.
Gondor nemohl na útok odpovědět, protože brzy na to přišel z východu Velký mor, který říši velice oslabil. Umbar však byl pravděpodobně také postižen, neboť v následujících letech nejsou žádné záznamy o velkých útocích korzárů, až za vlády Telumehtara (1798-1850), kdy korzáři „plenili jeho pobřeží až po Anfalas“.
Král Telumehtar v roce 1810 sebral své síly a vzal Umbar útokem. V té válce zahynuli poslední Castamirovi potomci a Umbar byl opět na čas dobyt pod nadvládu králů. Už se z něj ale nestala velká pevnost gondorské námořní síly, jako za doby před Příbuzenským svárem. Bylo to nejspíš proto, že králové pamatovali na historii a obávali se, aby se zase Umbar nestal pro Gondor příliš velkou hrozbou. Proto přístav nijak neopevňovali a ponechali tu jen malou vojenskou posádku.
Haradští v té době Umbar příliš neohrožovali, protože byli zapleteni do vlastních sporů a zároveň se jim objevil nový mocný nepřítel, říše Vozatajů z Rhûnu. Přesto se roku 1944 podařilo uzavřít alianci mezi Haradem, Varjagy z Chandu a Vozataji, za níž nejspíš stál Sauron, který v té době už začínal obnovovat svůj dřívější vliv, byť zatím skrytě. Tato aliance napadla Gondor z východu i z jihu a právě v té době byl pravděpodobně znovu obsazen i Umbar.
Tolkien píše, že Umbar „padl do rukou Haradských.“ Z toho se dá usuzovat, že Umbar nebyl ztracen v žádné velké bitvě, ale spíše Gondorská stráž natolik ochabla, že pro Haradské nemuselo být příliš obtížné se Umbaru zmocnit. Mohlo se tak stát právě tehdy, když se veškerá gondorská síla soustředila na odražení zničujícího útoku Vozatajů a Haradských na samotný Gondor, což byla situace, kdy by bylo obětování Umbaru pochopitelné.
Doba opětovné ztráty Umbaru se ale dá vykládat ještě na základě jiného faktu: „Za vlády Araphanta na Severu a Calimehtarova syna Ondohera na Jihu se obě království po dlouhém mlčení a odcizení opět dohovořila. Oba totiž konečně postřehli, že mnohostranný útok na ty, kdo přežili z Númenoru, vede jakási jediná moc a vůle.“ V té době (1940) ale bylo známé pouze dvojí ohrožení: Na severu Angmar a na jihu Říše Vozatajů. O chystané alianci Vozatajů s Varjagy a Haradskými se prý v Gondoru nevědělo téměř nic. Co potom znamenal ten mnohostranný útok (v originále „assault from many quarters“) kromě už zmíněných dvou směrů? Možné vysvětlení je, že šlo právě o dobytí Umbaru, které tedy proběhlo už před rokem 1944. Současné ohrožení ze strany sílících Vozatajů a Haradských, obsadivších Umbar, by už pro Gondorské bylo důvodem k obavám, aniž by museli mít tušení o konkrétní chystané alianci.

Jižanské království

Od roku 1944 (nebo už dříve) byl tedy Umbar opět domovem nepřátel Gondoru. Znovu se nazývali korzáři, přestože tito se lišili od korzárů pod vládou Castamirionské dynastie. Nyní byl Umbar ovládán Haradskými, což byla jiná situace než v dřívější historii, kdy byl Umbar buď pod vládou Černých Númenorejců nebo Korzárů centrem, ovládajícím okolní Haradské země, anebo pod vládou Gondoru opěrným bodem pro války s nimi. Nyní už nebyl Umbar númenorejskou říší, ale stal se jedním z haradských států, přestože část obyvatelstva možná zůstala númenorského původu.
Změnila se i forma vlády. Umbar už nebyl řízen duumvirátem, z čehož se dá usuzovat, že duumvirát byl spjat s udržováním staré númenorské tradice, která už byla opuštěna. Nynější vládce se označoval titulem Kapitán přístavu a můžeme se jen dohadovat, jestli šlo o klasickou monarchii, nebo nějakou jinou formu vlády. Ale pokud by vycházela z tradic Haradu, mohlo se jednat o monarchii.
Tito korzáři byli krutí otrokáři, kteří opět plenili gondorské pobřeží od Ústí Anduiny až po Anfalas. Přesto nebyli tak dobří námořníci jako bývalí korzáři. Stavěli „koráby a velké lodě s mnoha vesly a s černými plachtami.“ Měly dvě řady vesel obsluhovaných otroky, ale byly bez kýlu a musely proto plout blízko pobřeží, na rozdíl od dřívějších mocných lodí vycházejících ze slavné númenorské tradice.
Roku 2746 Amrothos, patnáctý kníže Dol Amrothu, padl při obraně Dor-en-Ernilu před korzáry.
Největší útok korzárů přišel brzy na to, v roce 2758, kdy „Tři veliké, dlouho připravované flotily přijely z Umbaru a z Haradu a s velikou silou napadly pobřeží Gondoru; nepřítel přistál na mnoha místech, dokonce až tak daleko na sever, jako je ústí Želíze.“ V tom čase zaútočili na Rohan od západu Vrchovci. „Byla jich veliká síla, protože se k nim připojili nepřátelé Gondoru kteří přistáli v ústí Lefnui a Želíze.“ Tak měli Korzáři významný podíl na porážce Rohirů a smrti krále Helma. Armády okupující Gondorská pobřeží byly však brzy přemoženy Beregondem, synem správce Berena, a na jaře 2759 byla poslána pomoc Rohanu a Vrchovci a Korzáři byli vyhnáni.
Roku 2885 Korzáři podporovali invazi Haradských do Jižního Gondoru.
Když Sauron roku 2951 znovu povstal, Umbar padl pod nadvládu jeho služebníků a památník jeho pokoření (Ar-Pharazônův monument) byl stržen. Tehdy se Korzáři oficiálně spojili s Mordorem.
Ještě jednou se Gondoru podařilo oslabit moc Umbaru, a to roku 2980 díky tajemnému válečníku Thorongilovi (ve skutečnosti Aragornovi, který byl tajně ve službách správce Ectheliona II.): "Thorongil často připomínal Ecthelionovi, že síla vzbouřenců v Umbaru je velkým nebezpečím pro Gondor... nakonec dostal od správce povolení, sebral malé loďstvo, nečekaně připlul v noci k Umbaru a spálil tam velkou část lodí Korzárů. Sám srazil kapitána přístavu v bitvě na přístavní hrázi a pak stáhl své loďstvo jen s malými ztrátami."
V době Války o Prsten se ještě nestačili plně vzpamatovat ze zničení své flotily, ale přesto byli schopni vyslat proti Gondoru „padesát velkých lodí a menších nepočítaně“. Než ale mohli zasáhnout do bitvy na Pelennorských polích, byli poraženi armádou Mrtvých z Šeré brázdy pod vedením Aragorna.
Po pádu Barad-dûr a konečné porážce Saurona byl Umbar oslabený a poražený a na rozdíl od první Sauronovy porážky už nedokázal obhájit svou suverenitu a uznal vládu krále Elessara. Možná to bylo také proto, že mezi obyvateli Umbaru stále žila vzpomínka na slavnou númenorskou tradici a alespoň část z nich raději přijala panství Gondoru než dřívější nadvládu Haradských.

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.