J.R.R. Tolkien

Vítám vás na svých stránkách...jakékoli dotazy, připomínky nebo nápady posílejte na resi97@seznam.cz

Tom Bombadil

Příhody TB jsou psané ve vetších, omlouvám se za drobnou technickou chybku, texty nejsou psané po verších na řádky...

Vadl již starý rok. Vítr zval na západ. Na lesní pěšině Tom přišel na nápad, jak strávit hezký den: "Bukové listí padá, nač čekat do zítřka s tím, co si srdce žádá. Dnes opravím svůj člun a na něm mohu plout tam, kam mě vrbovím ponese říční proud." Sedl ptáček na haluz: "Jak se, Tome, máš? Hádám, hádám, vím to, vím, kampak pospícháš? Mám mu, mám mu povědět, aby držel stráž?" "Žádná jména, povídálku, dost zbytečných řečí, ten, kdo by chtěl za mnou slídit, ten je v nebezpečí. Jestli povíš Vrbákovi, kam chci dneska plouti, chytnu tě a upeču tě na vrbovém proutí." Střízlíček jen křídly mávnul, v letu stačil zapípat: "Chyť mě, chyť mě, chyť mě, Tome. Není třeba jmenovat, sednu si mu na větvičku, poslouchat mě bude rád. Zapípám, že pluješ s proudem, jen co zhasne slunce svit. Vstávej! Vstávej! Budu zpívat. Je čas pít a utopit!" "Je to možné, že tam budu," začal se Tom tiše smát. "Jsou sice i jiné cesty, dnes však mám chuť veslovat." Spravil vesla, ucpal díry a pak člunek tiše jívovím a orobincem vedl z tajné skrýše pod převislé větve olší. Vesloval a zazpíval: "Pošetilé vrby, jívy, pluji proudem, pluji dál." "Hehé, Tome Bombadile, kampak to zas chceš? Pročpak dřepíš na lodičce, kampak vesluješ?" "Možná že až k Brandyvíně podél Opletnice, možná potkám kamarády, bude veselice, možná že mě v Koneckřoví očekává Malý lid, mne tam mají všichni rádi. Dneska je chci navštívit." "Prozraď mi, kde se tučné rybky schovávají v hlubině, a po cestě vyřiď pozdrav celé mojí rodině!" "Ba ne," řekl Tom Bombadil, "tohle mě neláká, pluji si za svou vůní vody, nechci dělat pošťáka." Hehé, Tome nafoukaný, tak si koukej pozor dát, ještě zvrhneš ty své necky, a já se pak budu smát." "Nemluv tolik, ledňáčku, a nepopouzej k zlosti, leť raději do své díry cpát se rybí kostí. Ač si tady v modrém fráčku sedíš pyšně jako pán, doma máš jen puch a špínu - já tvé doupě znám. Nech si ta svá milá přání. Až tě chytnu za zobák, budeš jako korouhvička. Konec lovu - a co pak?" Tu ledňáček zavřel zobák, mrknul očkem, křídlem hnul, modré pírko upadlo mu, když Tom pod ním v loďce plul, modré pírko zalesklo se v slunci jako drahokam. Tom ho vzal a poděkoval: "Tohleto si líbit dám. Takovouhle modrou barvu si Bombadil cení: hezká barva, hezké pírko, hezké rozloučení." Vedle člunu zčeřil vodu rychlý černohnědý stín. "Huš, huš. Tome Bombadile! Copak když tě překotím? Je to doba, cos tu nebyl. Dneska děláš člunaře?" Plesk - Tom plácnul mokrým veslem vousatého taškáře. "Přestaň na mě bublat, lumpe! Víš, že se to nesluší, však ti vousy strachem zplihnou, až tě chytnu za uši." "Pšá, pšá, Tome Bombadile, že to povím tátovi! Že to všechno povím mámě, sestřičce i bratrovi. Tom blázní jak stará lyska. Bílé péro na čepici, posadil se do škopíku, pádluje po Opletnici." "Dám tvou kůži stvůrám z Mohyl. Ty ti kožich vyčiní, že nepozná příbuzného nikdo z celé rodiny, leda podle vydřích vousů. Tak nedělej zmatky, přestaň zlobit Bombadila, na toho jsi krátký." "Huš, huš," řekl vydráček a pak vodu šplouchal, klobouk s perem postříkal, lodičku rozhoupal, pod lodičkou podplaval, pak se z břehu díval, jak si Tom plul dál a dál a vesele si zpíval. Labuť z vílích ostrovů kolem Toma plula, pyšně si ho prohlédla, nahlas odfrknula, Tom se ale jenom zasmál: " Nesměl bych tě znát, kdybys občas slůvko řekla, měl bych tě i rád, dlouhá šíje, hrdlo němé, stále koukáš nadutě, král, kdyby se jednou vrátil, prohnal by ti perutě. Copak dělá tvoje peří? Dovol mi, abych se kouk, já bych nutně potřeboval nové pero za klobouk." Stará labuť máchla křídlem, sykla, rychle plula dál, teskně za ní ve svém člunku Tom po říčce vesloval až k peřejím Opletnice, tam, kde řeka hučela, pěnila a bublala a cákala a šuměla, vířila a Bombadila přes kameny nesla, člun jak korek poskakoval. Blížila se Česla. "Hej hou, Tome s kozí bradou, kdepak ses tu vzal?" v Šípkově i v Koneckřoví Malý lid se smál. "Dej si pozor, ať tě naše ostré šípy neskolí! Lesním šelmám, stvůrám z Mohyl hobit sotva dovolí přeplavat přes Brandyvínu ať v člunu či v pramici." "Fí, fí, nechte si ty vtipy, moji malí tlouštíci. Já hobita párkrát viděl, jak si hrabe ze všech sil díru, aby se v ní schoval, když ho kozel vyděsil, jak se bojí svitu luny, jak ho děsí vlastní stín, jak si strachy před jezevcem strká hlavu do peřin. Jestli na vás poštvu skřety, ti budou mít zábavu." "Zavolej je, Bombadile. A dej pozor na hlavu! Máš tři šípy za kloboukem. Kam vlastně jdeš? Pivo pít? V Šípkově se na tvou žízeň nestačili připravit." "Na krajánku jsem dnes večer přes Brandyvínu chtěl plout, ale lodičku mám asi příliš malou na ten proud. Budu žehnat Malým lidem, vezmou-li mě na svůj prám, popřeji jim hezký večer a i mnoho hezkých rán." Rudě plála Brandyvína v rudém ohni červánků, když se za obzorem Kraje slunce kladlo ke spánku. U Přívozu ani noha, pusto, ticho na silnici. Tom si bručel do vousisek: "Tak, tu máme veselici." Večer tiše dohasínal, když Tom k Rákosinám šel, svítily už lampy v oknech, když tu pozdrav uslyšel. "Hola, hola! Kdo je tady?" Zaskřípěla kola, Tom se ani neohlédl, kdo to na něj volá. "Hola, tady. Po Blatech se potulují žebráci? Klobouk šípy provrtaný? Cože tu máš na práci? Vypadá to, že tě chtěli před slíděním varovat. Pojď blíž, pověz, co tu hledáš? Pojď blíž, pověz, co bys rád? Vsadím se, že pivo z Kraje, a že nemáš ani flok. Řeknu jim, ať zavřou dveře. Nedostaneš ani lok." "Dobrá, dobrá, Blátošlape. To je pěkné vítání, posílat mne zpátky k řece, když se večer naklání. Starý, tlustý, dýchavičný, sádelnatý sedláku, co kdybys byl zdvořilejší, nespílal mi žebráků. Sedíš v bryčce jako bečka. Kam jsi, brachu, rozum dal, kdybych se teď vrátil domů, kdo by na tom prodělal? Žebrák si však nevybírá. Za trest mi džbán piva dáš. I když už je po klekání, kamaráda poznat máš." Nasedli a jeli spolu, nikde nezůstali stát, i když z krčmy v Rákosinách zavoněl jim chmel a slad. Zabočili k Červíkovým. Vůz drncal a kodrcal, Tom na korbě poskakoval, smál se, zpíval, tancoval. Hvězdy už se rozzářily, světla z domu zaplála a kuchyně noční hosty rudým ohněm vítala. Červíkův syn se klaněl v bráně, dcery dvorně zdravily, hospodyně nesla džbány, aby žízeň zalili, zpívali a povídali, tančili a pili, až dobráku Červíkovi přezky povolily, Tom, když zrovna nepovídal, zkoušel na píšťalu hrát, Červíkovy dcery začly Jarní kolo tancovat. Do sena a do kapradí, do peřin šli potom spát, Tom s Červíkem, hlavy k sobě, začali si povídat. U krbu si vyprávěli zvěsti, zprávy, novinky z Mohyl, z Kraje, z Věžních vrchů, z Mlžných hor i z Roklinky, o pšenici, o ječmenu, o setí a orání, prapodivných zvěstech z Hůrky, jižních větrů volání, šeptech stromů, strážcích Brodu, temných stínech na Blatech, o kovářích, o dobytku, o cestách a kuřatech. Starý Červík pozdě k ránu v křesle nad oharky spal, před úsvitem zmizel Tom, jak kdyby si ho sen byl vzal, sen zapomenutý zpola, sen, v kterém je smích i žal a i skryté varování. Nikdo z domu nepoznal, že se otvírají dveře. Ranní deštík stopy smyl, v Koneckřoví, na Přívozu nikdo Toma nespatřil. Tři dny ležel Tomův člunek v Česlech u ohrádky, potom se po Opletnici k ránu vrátil zpátky. Hobiti si vyprávěli, že to vydry byly, provaz v noci rozvázaly, loďku uvolnily, že ten provaz stará labuť do zobáku vzala, proti proudu Opletnice pyšně veslovala, že prý vydry kolem člunu jako hlídky plavaly, na starého Vrbáka že cestou pozor dávaly, kolem jeho sukovitých kořenů když člunek jel.
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.