J.R.R. Tolkien

Vítám vás na svých stránkách...jakékoli dotazy, připomínky nebo nápady posílejte na resi97@seznam.cz

Zbraně JRRT

 

Seznam vybavení některých postav z Pána Prstenů:

 

Zbraň: Aeglos ("Sněžný hrot" či "Rampouch")
Další názvy: Aiglos
Tvůrce: není znám
Vlastníci: Ereinion Gil-galad, poslední Velekrál Noldor ve Středozemi
Doba vzniku: rovněž není známa
Popis: nedochoval se do dnešních dnů
Osudy: Mocná zbraň obdařená elfí mocí, se kterou bojoval Gil-galad, Velekrál Noldor, v bitvě na Dagorladu a bojích v Mordoru. Říká se, že Gil-galadovu kopí neobstál na bitevním poli nikdo, zvlášť když po jeho boku stál Elendil Vysoký se svým mečem Narsilem.
Přesto, navzdory svým skvělým zbraním a moci, byli oba v souboji se Sauronem na svazích Orodruiny poraženi a zabiti.

 

Gil-galadova výzbroj

Není jisté, zdali byla Gil-galadova zbraň po jeho smrti jeho lidem opatrována, podobně jako Elendilův meč Narsil, a pakliže ano, nebylo to ani v Imladris ani v Lothlórienu, kde v Třetím slunečním věku přebývaly poslední zbytky Noldor. Jelikož však Gil-galad neměl žádného potomka, zdá se pravděpodobné, že jeho zbraň buďto pohřbili spolu s jeho ostatky kdesi na neznámém místě, nebo ji vzal Círdan jako památku na posledního Velekrále Noldor a přechovával ji ve svém sídle v Šedých přístavech.
Protože Gil-galadovo kopí už nikdo v pozdějších letech nepoužíval, vymizelo z příběhů i z povědomí .


Zbraň: Andúril ("Plamen Západu")
Další názvy: Znovu zkutý meč, Obnovený meč
Tvůrce: elfí kováři z Imladris
Vlastníci: Aragorn, syn Arathornův, pozdější král Elessar Elfkam
Doba vzniku: rok 3018 Třetího slunečního věku
Popis: Meč Aragorna II. zkutý z úlomků Narsilu elfími kováři v Imladris. Meč zářil, když byl znovu scelen; sluneční světlo v něm svítilo rudě a měsíc studeně a ostří bylo tvrdé a břitké. Na jeho čepeli byl vyryt znak sedmi hvězd mezi srpkem měsíce (jako znak Isildura) a sluncem s paprsky (na znamení Anáriona) a kolem bylo vepsáno mnoho runových znaků.
K meči patří také pochva, kterou na míru vyrobili elfí řemeslníci z Lothlórienu. Byla vykládaná stříbrnými a zlatými listy a květy a mezi nimi byly vsazeny elfí runy z drahokamů, jež tvořily jméno Andúril a vyprávěly o původu meče.
Osudy: Když bylo rozhodnuto o zničení Prstenu a vybráno Devět pěších, kteří se měli toho úkolu zhostit, zkuli elfí kováři v Imladris znovu Elendilův meč. Když byl hotov, Aragorn mu dal nové jméno, a nazval jej Andúril, Plamen Západu.
Ten meč se původně jmenoval Narsil a měl dlouhou a bohatou historii. Jako poslední s ním bojoval Elendil Vysoký po boku Gil-galada proti Sauronovi na svazích Orodruiny. Byl však v tom souboji zabit a jeho meč se pod ním zlomil - úlomky Narsilu pak vzal jeho syn Isildur, a ty se posléze staly dědičným předmětem Severního království Dúnadanů ve Středozemi. Meč nebyl znovu zkut, neboť bylo předpověděno, že se tak stane teprve tehdy, až Sauron opět povstane a z Dúnadanů vzejde Elendilův dědic, který opět vznese nárok na obě království. (Osudy Elendilova meče Narsilu jsou popsány pod samostatným heslem zde, pozn.aut.)

 

Elfí kováři v Imladris obnovují ostří Narsilu

Ostří znovu zkutého Elendilova meče pak poznalo "na vlastní kůži" mnoho nepřátel a služebníků Temné věže.
"Křest ohněm" prodělal Andúril v Cesmínii, kde byla družina napadena lítými vlky noc poté, co se museli vzdát pokusu o zimní přechod Caradhrasu. Když pak byli napadeni o několik dní později v temných dolech Morie tamními skřety, skolil Aragorn svým mečem velkého skřetího náčelníka, který se právě pokusil svým kopím proklát Toho, kdo nesl Prsten.
Po tomto dobrodružství byl meči dopřán odpočinek, neboť Společenstvo dorazilo do Lothlórienu, kde na chvíli přerušilo svoji pouť. Tam dostal Andúril novou pochvu, dar Aragornovi od Celeborna a Paní Galadriel, která byla vyrobena na míru meče a měla tu vlastnost, že čepel z ní vytasená se nikdy neposkvrní ani nezlomí, dokonce ani při porážce.
Andúril pak v nové pochvě odpočíval až do Bitvy u Hlásky, protože do té doby se nepřátelé družině buďto vyhýbali, nebo stříleli ze zálohy (nad Sarn Gebirem), anebo Aragorn do boje nezasáhl (na Parth Galenu, kde sice tasil svůj lesklý meč, ale bylo už bohužel příliš pozdě). Další Aragornovy kroky pak vedly napříč Rohanem až na okraj lesa Fangornu a během té cesty byl Elendilův meč tasen pouze jednou. Bylo to při setkání s Éomerem, toho času Třetím maršálem Marky, který se právě vracel se svými muži z šarvátky se skřety. Tehdy Aragorn při svém představování odhodil šedý elfí plášť, až se elfí pochva zatřpytila, když jí sevřel. Jasná čepel Andúrilu zazářila rázem jako plamen, když jí vytasil. "Elendil!" zvolal přitom; poté se představil a ukázal Éomerovi Meč, který byl zlomen, a je znovu zkut.

Po tomto zvláštním, leč přínosném setkání se Aragorn s Gimlim a Legolasem vydali na další cestu a druhého dne ráno se na okraji lesa Fangornu, ke svému velkému údivu, setkali s Gandalfem, který se vrátil ze smrti. (Nejdříve si ovšem mysleli, že je to Saruman, který je chce očarovat mocí svého hlasu a potom s nimi provést kdo ví co. Proto, když se od nich stařec na chvíli odvrátil, tasili své zbraně, připraveni na boj. Když pak stařec usedal na blízký kámen, rozhalil se jeho šedý plášť a oni viděli, že je pod ním celý oblečený v bílém. Gimli s výkřikem vyskočil a ťal do starcova klobouku. Ten všk byl na něj příliš rychlý a jeho rána nikdy nedopadla. Sekera mu vypadla z rukou a Aragornův meč, strnulý v jeho nehybné ruce, zaplál náhlým ohněm.)
Společně pak ujížděli Rohanskými pláněmi do Edorasu, sídla rohanského krále, toho času krále Théodena. Tam musel Andúril společně s ostatními zbraněmi (Gandalfovým mečem Glamdringem, Gimliho sekerou a Legolasovým lukem i nožem), k Aragornově velké nevoli, zůstat přede dvěřmi králova domu - zlaté síně Meduseldu. Až na Gandalfovo naléhání se Aragorn uvolil a pomalu odepnul svůj opasek. Sám opřel meč o stěnu se slovy: "Tady jej stavím, přikazuji vám však, abyste se ho nedotýkali a nedovolili ani jinému, aby na něj položil ruku. V této elfí pochvě odpočívá Meč, který byl zlomen a byl obnoven. V hlubinách času jej kdysi vyrobil Telchar. Smrt stihne každého, kdo tasí Elendilův meč, není-li Elendilovým dědicem."
Když bylo slyšení u krále Marky skončeno, rozhodl se uzdravený Théoden vyrazit se svým vojskem do boje proti Železnému pasu. Po jeho boku jeli i Gandalf s Aragornem a Legolas s Gimlim. Andúril měl být zakrátko prověřen v první z velkých bitev Války o Prsten.
Ta bitva se uskutečnila v Helmově žlebu před pevností Hláska, podle které také dostala své jméno - Bitva u Hlásky. Trvala celou noc a byla do ní vržena celá síla Železného pasu. Mnohokrát zaútočili skřeti podporovaní statnými muži z Vrchoviny na hradby a mnohokrát byli zase odraženi. Čtyřikrát podnikl Aragorn s Éomerem a skupinou nejudatnějších bojovníků výpad na nepřátele snažící se prorazit hlavní bránu. Andúril se leskl a šlehal bílým plamenem když srážel nepřátelské bojovníky a dokud stál Aragorn před branou do Hlásky, hrůza z meče na chvíli zadržovala nepřátele.
Nakonec s troubením Helmova rohu přišlo nové ráno a přineslo zkázu Sarumanovu vojsku a triumf Jezdců z Marky. Gandalf totiž přes noc přivedl nové posily mužů z Úvalů a Žlebovou kotlinu zahradil neprostupný les huornů. Skřeti se v panice vrhali do toho lesa hnáni Rohiry v čele s Théodenem, který s novým ránem vyjel se svou družinou do boje. Vrchovci, vidouce svůj konec, hromadně odhazovali zbraně a vzdávali se vítězícím Rohirům. Tak skončila první velká bitva Války o Prsten, a skončila se velkým vítězstvím Západu.
Andúril pak opět na nějakou dobu spočinul ve své elfí pochvě a vytažen byl pouze ve chvíli, kdy se Aragorn ukázal Sauronovi v palantíru a prohlásil se za potomka Elendila Vysokého a pravoplatného krále všech Dúnadanů. Do boje se Znovu zkutý meč opět dostal až v Pelargiru, kde Aragorn spolu s Šedou družinou a se Stínovým vojskem napadl černé lodě Korzárů kotvíci v deltě Anduiny. Vítězství bylo rychlé a úplné, neboť překvapení a zaskočení nepřátelé se nezmohli na větší odpor. Aragorn pak zabral velké lodě, nalodil posily Mužů z Jižních lén, a vyrazil proti proudu Velké řeky na pomoc obléhané Minas Tirith.
Připlul nečekán a v hodině nouze, ale když nad první lodí zavlála veliká zástava s kvetoucím Bílým stromem, Sedmi hvězdami a vysokou korunou, znaky Elendila, které nenosil žádný pán nespočetně let, veselí Rohirů bylo přívalem smíchu a blýskavých mečů a radost a úžas Města byly hudbou trubek a zvoněním zvonů. Tak přišel Aragorn, syn Arathornův, Elessar, Isildurův dědic, ze Stezek Mrtvých, hnán větrem od Moře, do Gondorského království. Mordorských vojsk se však zmicnil zmatek a zdálo se jim velkým kouzelnictvím, že jejich vlastní lodě jsou plné nepřátel. Padl na ně černý děs, protože viděli, že tok osudu se obrací proti nim a že jejich zkáza blíží. I přesto však valná většina Haradských a Východňanů zůstala a do posledního muže bojovala v té velké bitvě. A tak bylo pro Andúril na bitevním poli ještě mnoho práce, neboť nepřátelé se nevzdávali a neprosili o milost a bojovalo se až dokud nepohasl den. Teprve pak byla Pelennorská pole konečně vyčištěna od všech nepřátel a "vojsko Západu" i jeho kapitáni si mohli konečně dopřát odpočinku.
Ani vojsku ani Andúrilu však nebylo dopřáno dlouhého odpočinku, neboť Kapitáni Západu (Gandalf Bílý, Aragorn Elessar, Éomer Rohanský a Imrahil Dol Amrothský) se rozhodli zaměstnat Sauronovu pozornost až do poslední chvíle, aby odvrátili jeho pozornost od vlastní země, a ulehčili tak cestu Tomu, kdo nesl Prsten. Proto se velké vojsko Západu vydalo k Černé bráně Morannonu a vyzvalo obrovskou Sauronovu moc na souboj.
Byla to veliká a lítá bitva, neboť Sauronovo vojsko bylo obrovské a mnohonásobně převyšovalo to, které před několika dny bojovalo v Bitvě na Pelennoru. Kapitáni Západu byli v mžiku beznadějně obklíčeni a zaplaveni mořem nepřátel a jistě by jim nepomohli ani skvělé zbraně a válečné umění, které ovládali, kdyby uprostřed všeho nepřišel definitivní pád Temného pána i celé jeho říše. Právě v té chvíli totiž Ten, kdo nesl Prsten splnil své poslání a zničil Vládnoucí prsten v ohních Hory osudu.
Po tom velkém okamžiku jejich nepřátelé prchali a moc Mordoru se rozlétala jako prach ve větru. Sauronovy stvůry - skřeti, skalní obři, zakletá zvířata - pobíhaly sem a tam bez rozumu; některé se zabíjely, vrhaly se do jam či s kvílením prchaly do úkrytů v děrách a temných místech bez světla, daleko od naděje. Muži z Rhunu a Haradu, Východňané a Jižané, však viděli zkázu své války a velkou vznešenost a slávu Kapitánů Západu. Ti, kdo byli nejhlouběji a nejdéle v otroctví zla, kdo nenáviděli Západ a přitom byli pyšní a smělí, se nyní sami sbírali k poslední obraně v zoufalé bitvě. Většina však prchala na východ, jak se dalo; někteří zahazovali zbraně a prosili o milost.
Ještě mnoho práce čekalo na Elendilův meč než mohl v klidu spočinout na Aragornově klíně na Cormallenských polích. Vojsko Západu ještě muselo vstoupit do Mordoru a vyčistit jej od posledních nepřátel stavějících se na odpor. A i poté, co byl Aragorn v Minas Tirith korunován na krále Elessara, ještě dlouho trvalo než mohl být Andúril uložen k odpočinku, neboť třebaže Sauron pominul, nenávisti a zlo, jež vypěstoval, nezemřely a král Západu musel pokořit mnoho nepřátel, než mohl Bílý strom růst v míru.

Znovu zkutý meč, jež Aragorn pojmenoval Andúril, Plamen Západu; Meč, který pocházel z úlomků Narsilu, ukovaného v dávných dobách trpasličím kovářem Telcharem a kterým vládl Elendil Vysoký, jež připlul z Moře a založil Království Dúnadanů ve vyhnanství; Meč, jehož bílý plamen vnášel strach a úzkost do srdcí nepřátel; Meč, kterým Elendilův syn a Aragornův prapředek Isildur uťal ze Sauronovy ruky Vládnoucí prsten, se pak stal dědičným předmětem Králů Západu ztělesňujícím moc a starobylost jejich rodu...


Zbraň: Anglachel ("Železný plamen")
Další názvy: Gurthang, Mormegil (pozdější jména po jeho překování)
Tvůrce: Eöl, Temný elf
Vlastníci: Eöl, který - ač nerad - dal meč Thingolovi jako daň; Elu Thingol; Beleg Lučištník, který si jej vybral v Menegrothu když se vydával na výpravu za Túrinem; Túrin Turambar, který tímto mečem nevědomky Belega zabil a pro něhož byl později v Nargothrondu překován
Doba vzniku: Hvězdné věky či První sluneční věk
Popis: Byl to meč velmi cenný a jmenoval se tak, protože byl vyroben ze železa, jež spadlo z nebe jako plápolající hvězda. Rozetnul každé železo vytěžené ze země. Ve Středozemi byl jen jeden jemu podobný. Jeho čepel byla černá a nelesklá a hned na první pohled se meč zdál těžký a silný, mající velkou moc. Zdá se také, že meč po svém způsobu "vnímal" dění kolem sebe.
Osudy: V Nan Elmothu, kde rostly nejvyšší a nejtmavší stromy v celém Beleriandu a kam slunce nikdy nepřišlo, tam sídlil Eöl, kterému říkali Temný elf. Byl ze starého Thingolova rodu, ale v Doriathu byl neklidný a stísněný, a když byl les Region, kde bydlel, obepjat Melianiným pásem, uprchl odtamtud do Nan Elmothu. Žil tam v hlubokém stínu, protože miloval noc a přítmí pod hvězdami. Vyhýbal se Noldor, protože je vinil z Morgothova návratu, jenž rozrušil klid Beleriandu; trpaslíky však měl raději než kdokoli jiný z dávných elfů. Trpaslíci se od něho dozvídali mnoho o otm, co se dělo v eldarských zemích a on naoplátku navštěvoval jejich sídla v Modrých horách. V Nogrodu a Belegostu se naučil mnoho o práci s kovem a získal v tom velkou dovednost; vynalezl kov stejně tvrdý jako trpasličí ocel, ale tak kujný, že se dal udělat tenký a ohebný, a přece odolával každému ostří a šípu. Nazval jej galvorn, protože byl černý a leskl se jako antracit, a oblékal se do něj, kdykoli vyšel.
Ve své kovárně v Nan Elmothu pak také z meteorického železa vyrobil pozoruhodný meč, jež nazval Anglachel. Nevyrobil jej však pro sebe, ale pro Thingola Doriathského jako daň za to, že bude smět bydlet a svobodně se procházet v Nan Elmothu, který patřil k Thingolovu království.
V Menegrothských zbrojnicích pak meč odpočíval až do té doby, než si jej vybral Beleg Lučištník jako dar od krále Thingola za své činy z nichž nikoli nejmenším bylo nalezení Túrina syna Húrinova a přijatého syna Elu Thingola. Když však Thingol podal Belegovi jílec Anglachelu, Melian pohlédla na čepel a řekla: "V tom meči je zloba. Dosud v něm bydlí temné srdce kovářovo. Nebude milovat ruku, které slouží, a nepobude u tebe dlouho."
"Přesto jej budu používat, dokud budu moci," řekl Beleg.
Poté se vydal zpátky na severní hranice, kde měl úkryty a mnoho přátel. Pak byli skřeti v Dimbaru zahnáni zpět a Anglachel se radoval, že je vytasen z pochvy. Beleg však mezi svými druhy nepobyl dlouho a v zimě toho roku se vydal hledat Túrina, který se mezitím s dalšími psanci usadil na Amon Rudhu. V mdlém šeru zimního dne se najednou mezi nimi objevil muž na pohled veliké mohutnosti a objemu, v bílém plášti a kápi, a beze slova přistoupil k ohni. Když pak shodil kápi a rozhalil svůj plášť, poznal v něm Túrin svého přítele. Tak se ještě jednou vrátil Beleg k Túrinovi a přinesl s sebou z Dimbaru Dor-lóminskou dračí přilbu. Túrin se však stále ještě nechtěl vrátit do Doriathu, a tak mu Beleg nakonec podlehl a navzdory své moudrosti zůstal a neodešel od něj. Celý kraj mezi Teiglinem a západní hranicí Doriathu se pak v té době jmenoval Dor-Cúarthol, Země Luku a Přilby. Pověst o činech Dvou kapitánů se donesla do Menegrothu, do hlubinných síní Nargothrondu, ba i do skryté říše Gondolinu; byla známa i v Angbandu. Tehdy se Morgoth zasmál, protože se Dračí přilbou opět odhalil Húrinův syn; netrvalo dlouho a kolem Amon Rudhu kroužili zvědové.
Stalo se, že na sklonku roku 487 P.v. vyšli trpaslík Mîm a jeho syn Ibun z Bar-en-Danwethu sbírat v pustině kořínky a byli zajati skřety. Tehdy Mîm slíbil, že dovede skřety tajnými cestičkami do svého domu a Bar-en-Danweth byl zrazen. Skřeti přišli nečekaně v noci a mnoho Túrinových druhů tam bylo zabito. Túrina však zajali živého a odvlekli ho s sebou. Posléze, když bylo zase všude ticho, vyplížil se Mîm ze stínu svého domu, a když slunce vyšlo nad mlhy Sirionu, stál vedle mrtvých na pahorku. Všiml si však, že všichni, kteří tam leží, nejsou mrtvi; jeden mu totiž jeho pohled oplatil, a byly to oči elfa Belega. Pak Mîm s dlouho potlačovanou nenávistí přikročil k Belegovi a vytáhl meč Anglachel, který ležel pod tělem muže, jenž padl vedle něho; ale Beleg klopýtavě vstal, meč mu vyrval, máchl jím po trpaslíkovi a ten s děsem a kvílením prchal z kopce.
Beleg byl těžce raněn, ale byl mocný mezi elfy Středozemě a navíc byl mistrem v uzdravování. Proto nezemřel a pomalu se mu vrátila síla, a marně hledal mezi mrtvými Túrina, aby ho pohřbil. Nenašel ho však, a tak poznal, že Húrinův syn je ještě živ a odveden do Angbandu. Tak se Beleg s pramalou nadějí vydal po stopách skřetů a pronásledoval je na Sever přes Dimbar k průsmyku Anach. Protože skřeti postupovali pomalu a Belegova obratnost byla veliká, podařilo se mu je témř dostihnout v temném lese Taur-nu-Fuinu. Tam však narazil na spícího elfa Gwindora, kterému se podařilo uprchnout z Angbandu, avšak nyní z něj zbyl pouhý shrbený a bojácný stín někdejšího nargothrondského pána. Beleg Gwindora uzdravil a společně se vydali dál po skřetích stopách. Na dohled štítů Thangorodrim se skřeti na noc utábořili a když všichni spali, pronikli Beleg s Gwindorem do jejich tábora. Nad zemí právě zuřila bouře, když našli Túrina spoutaného okovy na rukou i na nohou a uvázaného k suchému stromu. Byl v bezvědomém spánku z velké únavy, ale Beleg a Gwindor přeřezali pouta, jež ho držela, zvedli ho a vynesli ho z prohlubně, kde stál skřetí tábor. Položili ho kousek dál v houštině hlohů na kopci. Beleg vytasil svůj meč Anglachel a přesekal jím okovy, které Túrina poutaly; ale osud byl toho dne silnější, protože čepel při sekání železa sklouzla a bodla Túrina do nohy. Túrin se zprudka probudil k velké zuřivosti a strachu, a když viděl, že se nad ním někdo sklání s mečem, s mocným výkřikem vyskočil v domnění, že ho skřeti zase přicházejí mučit, dal se s ním potmě do rvačky, uchvátil Anglachel a zabil Belega Cúthaliona v domnění, že je to nepřítel.
Ale jak tam stál, šlehl nad nimi jasný blesk a on v jeho světle pohlédl do tváře Belegovi. Potom stál Túrin jako zkamenělý a němý, zíral na tu strašlivou smrt a věděl, co udělal; a jeho tvář byla tak strašná, ozářená kmitajícími blesky, že se Gwindor schoulil na zem a neodvažoval se zvednout oči.
Skřeti se sice vzbudili a a zjistili, že zajatec urpchl, avšak v té chvíli bouře zesílila a přihnal se veliký liják. Když pak ráno bouře odešla, skřeti usoudili, že Túrin již odtamtud daleko uprchl a všechny stopy po útěku budou smyty, takže bez dlouhého pátrání chvatně odešli. Túrin i přes krajní nebezpečí a Gwindorovo naléhání seděl celou noc nehybně u Belegova těla a neplakal. Až ráno Gwindor Túrina vzburcoval, aby mu pomohl pohřbít Belega, ten vstal jako náměsíčný. Společně uložili Belega do mělkého hrobu a položili k němu jeho veliký luk Belthronding z černého tisového dřeva. Stršný meč Anglachel však Gwindor vzal. Řekl, že bude lépe, aby se mstil na Morgothových služebnících, než aby bez užitku ležel v zemi.
Pak Gwindor vstal, odešel z Taur-nu-Fuinu a Túrina odvedl s sebou. Ani jedinkrát na dlouhé, bolestné společné pouti Túrin nepromluvil a šel jako ten, kdo si nic nepřeje a nemá žádný cíl. Gwindor však byl stále vedle něho, chránil a vedl ho, a tak nakonec přešli Sirion a posléze došli k Eithel Ivrinu, pramenům Narogu. Tam oslovil Gwindor Túrina: "Vzbuď se, Túrine, synu Húrina Thaliona! Na jezeře Ivrinu je nekonečný smích." A Túrin poklekl a napil se té vody, a náhle se vrhl na zem, konečně mu vytryskly slzy a byl zdráv od svého šílenství.
Tam složil píseň pro Belega a nazval ji Laer Cú Beleg, Píseň o velkém luku a Gwindor mu podal meč Anglachel. Túrin viděl, že je těžký a silný a má velkou moc; ale jeho čepel byla černá a nelesklá a ostří ztupené. Pak řekl Gwindor: "Je to zvláštní čepel a nepodobá se žádné, kterou jsem viděl ve Středozemi. Truchlí pro Belega stejně jako ty. Ale utěš se, neboť se vracím do Nargothrondu, do Finarfinova domu, a ty půjdeš se mnou, uzdravíš se a obnovíš se."
Stalo se, jak Gwindor řekl a Túrin přišel do Nargothrondu a opět se stal velkým válečníkem a kapitánem. Dovední nargothrondští kováři mu překovali meč Anglachel, a třebažel zůstal černý, jeho ostří svítilo bledým ohněm. Nazval jej Gurthang, Železo smrti a tak velká byla jeho zdatnost a válečnická obratnost na pomezích Střežené pláně, že se stal známým jako Mormegil, Černý meč.
Se svým mečem pak vykonal ještě mnoho velkých činů, ale o těch se už vypráví na jiném místě, pod heslem Gurthang...


Zbraň: Angrist ("Roztínač železa")
Další názvy: -
Tvůrce: Telchar Nogrodský
Vlastníci: Curufin, který jej nosil bez pochvy na boku až do té doby, než mu jej odebral Beren, kterého spolu se svým bratrem Celegormem napadli ve snaze unést Lúthien Tinúviel; Beren pak nůž vlastnil až do jeho zničení v hlubinách Angbandu
Doba vzniku: Hvězdné věky či První sluneční věk
Popis: Bohužel o noži jako takovém se toho ví jen velmi málo - řezal železo, jako by to bylo čerstvé dřevo a snad proto nemohl být nošen v žádné pochvě, ale pouze připnutý na boku.
Osudy: Telchar byl nejproslulejší nogrodský kovář, který v Hvězdných věcích vykoval mnoho skvělých zbraní pro krále beleriandských Sindar, Elu Thingola. Z jeho dílny vyšel také slavný Elendilův meč Narsil, jež byl ve Třetím slunečním věku znovu zkut a nosil jméno Andúril.
Není jasné, z jakého materiálu byl Angrist vyroben ani za jakých okolností se dostal ke Curufinovi. Jeho historie začíná být známá až od okamžiku kdy jej Beren Curufinovi odebral na hranicích Doriathu. Celý "incident" se odehrál ve chvíli, kdy Beren s Lúthien spolu rozmlouvali a ničeho si nevšímali - Beren jí chtěl totiž rozmluvit její odhodlání provázet ho na své výpravě za silmarilem a poslat ji do bezpečí Střežené země. V tu chvíli přijížděli lesem spěšně Celegorm a Curufin. Bratři je zahlédli a z dálky poznali. Pak Celegorm obrátil koně na Berena a chtěl ho přejet, zatímco Curufin uchvátil Lúthien do svého sedla. Beren však stačil odskočit před Celegormovým koněm a zároveň zachytit právě projíždějícího Curufina a strhnout jej dolů ze sedla. Beren pak začal Curufina rdousit, ale za zády měl smrt, protože Celegorm se na něho řítil s kopím. V tu hodinu opustil valinorský vlkodav Huan Celegormovy služby a skočil po něm, tkže kůň uhnul a nechtěl se přiblížit k Berenovi z hrůzy před velikým psem. Lúthien pak vstala a nedovolila Curufina zabít, ale Beren mu vzal výstroj a zbraně a také jeho nůž Angrist. Pak jej Beren zvedl, odhodil ho od sebe a řekl mu, ať jde ke svým urozeným příbuzným pěšky a ti ať ho naučí používat jeho statečnost důstojněji.
Když se pak Beren od obou bratrů odvrátil a oni dělali že odjíždějí, vzal Curufin pln zášti Celegormův luk a cestou vystřelil zpět; šíp mířil na Lúthien. Ten ještě chytil Huan, avšak Curufin vystřelil znovu. Beren se vrhl před Lúthien a střela jej zasáhla do prsou...
Lúthien jej pak svojí dovedností a s Huanovou pomocí uzdravila. Pak se vydali (nejprve Beren sám, posléze oba dva) k Angbandu a v přestrojení nakonec vnikli dovnitř. Pak sestoupili dolů bludištěm schodů a společně vykonali největší čin, jakého se odvážili elfové nebo lidé. Došli totiž k Morgothovu trůnu v jeho nejhlubší síni a Lúthien tam před před Valou samotným odhalila svou krásu a zazpívala mu po způsobu potulných pěvců. Celý jeho dvůr upadl do dřímoty a všechny ohně zeslábly a pohasly, ale silmarily v koruně na Morgothově hlavě náhle vyšlehly jasem bílého plamene. Tu se Lúthien zmocnila svého okřídleného roucha, vyskočila do vzduchu a její hlas kanul jako déšť do hlubokých a temných tůní. Máchla mu před očima svým pláštěm a vložila na něho sen, temný jako Vnější prázdno, jímž kdysi chodíval. Náhle se zhroutil, jako když pahorek klouže lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal ležet na podlaze pekla. Železná koruna se mu řinčíc odkutálela z hlavy. Vše strnulo.
Beren ležel na zemi jako mrtvé zvíře, ale Lúthien se ho dotkla rukou, probudila ho, a on shodil svůj vlčí kožich. Pak vytáhl nůž Angrist a ze železných drápů, které jej držely, vyřízl silmaril.
Když jej sevřel v ruce, živým tělem mu tryskala záře a jeho ruka se stala jakoby svítící lampou, ale klenot strpěl jeho dotek a neublížil mu. Berena napadlo, že půjde za svou přísahu a odnese z Angbandu všechny tři Fëanorovy klenoty; ale to nebylo silmarilům souzeno. Nůž Angrist se zlomil a úlomek ostří v letu zasáhl Morgotha do tváře. Ten zasténal, trhl sebou a celé angbandské vojsko se pohnulo ve spánku.
Další osudy Berena a Lúthien líčí Zpěv Leithian a osudy vyneseného silmarilu Quenta Silmarillion. O dalších osudech nože Angristu se však již nezmiňuje ani jeden z příběhů, a tak jeden z nejznámějších a nejdůležitějších artefaktů Středozemě mizí z dějin stejně rychle a záhadně, jako se v nich předtím objevil.


Zbraň: Anguirel
Další názvy: -
Tvůrce: Eôl, Temný elf
Vlastníci: Eôl dokud mu jej neukradl jeho syn Maeglin; Maeglin jej pak vlastnil až do své smrti při Pádu Gondolinu
Doba vzniku: Hvězdné věky či První sluneční věk
Popis: Byl to meč velmi cenný a jmenoval se tak, protože byl vyroben ze železa, jež spadlo z nebe jako plápolající hvězda. Rozetnul každé železo vytěžené ze země. Ve Středozemi byl jen jeden jemu podobný. Jeho čepel byla černá a nelesklá a hned na první pohled se meč zdál těžký a silný, mající velkou moc. Zdá se také, že meč po svém způsobu "vnímal" dění kolem sebe.
Osudy: Anguirel byl protějšek meče Anglachelu, vyrobený ze stejného meteorického kovu, který si Eöl nechal pro sebe dokud mu jej jeho syn Maeglin neukradl.
Stalo se tak, když se spolu se svou matkou, kterou byla Turgonova sestra Aredhel, rozhodl opustit i přes otcův zákaz Nan Elmoth a vrátit se do domova své matky - Gondolinu. Tam se Maeglin stal posléze velkým pánem a těšil se přízni krále Turgona. Šel do války Nirnaeth Arnoediad a bojoval vedle krále a prokázal se v bitvě jako zuřivý a nebojácný. Byl moudrý v radách a obezřetný, své srdce však neodhalil a skrýval své myšlenky, takže jen málokdo je mohl přečíst. Jeho srdce totiž toužilo po Idril Celebrindal, dceři krále Turgona, avšak mezi elfy nebylo zvykem ženit se mezi tak blízkými příbuznými a Idril Maeglina stejně nemilovala.
Maeglinova nenávist ještě více přišla po příchodu Tuora, který předčil Maeglina v králově přízni i v přízni Idril Celebrindal. Stalo se, že Turgon dal ruku své dcery Tuorovi a na jaře příštího roku se narodil Eärendil Půlelf. Když byl ještě malý, byl Maeglin zajat skřety když tajně vyšel z města a byl odveden do Angbandu. Tam mu Morgoth slíbil, že mu dá jako svému vazalovi panství nad Gondolinem a Idril Celebrindal, až bude město dobyto; a žádost po Idril a nenávist k Tuorovi vskutku dovedly Maeglina k zradě, nejhanebnější ze všech v příbězích o Starých časech.
Když pak bylo město napadeno, snažil se Tuor zachránit Idril z drancování, ale Maeglin vztáhl ruce na ni i na Eärendila. A Tuor s Maeglinem bojoval na zdi a v tom boji se střetly dvě mocné zbraně - Dramborleg, Tuorova velká sekyra; a Anguirel, čepel z meteorického železa. Tuor však v souboji zvítězil a svrhl Maeglina hluboko z hradeb města. Jeho tělo v pádu třikrát narazilo na skalnaté úbočí Amon Gwarethu, než se zřítilo do plamenů dole. Tam také skončil meč Anguirel a zanikl.


Zbraň: Aranrúth ("Králův hněv")
Další názvy: -
Tvůrce: není znám - snad nogrodští trpaslíci nebo dokonce sám Telchar
Vlastníci: Elu Thingol, král Doriathu; po jeho smrti Dior Eluchíl
Doba vzniku: Hvězdné věky či První sluneční věk
Popis: Žádný přesný ani nepřesný popis Aranrúthu neexistuje. Bohužel vše, co se vědělo o tomto slavném meči, nejspíše zaniklo při Pádu Númenoru.
Osudy: Neví se kdy, kde ani kým byla tato bezesporu mocná čepel vyrobena. Snad to bylo někdy v době, kdy se do Středozemě vrátil Melkor a Šedí elfové kupovali od trpaslíků z Mlžných hor zbraně proti skřetům a jiným zlým tvorům, kteří v tom čase stále častěji ohrožovali jejich hranice. Pokud ano, pak s ní Thingol zcela určitě bojoval v První z velkých Beleriandských bitev, která se odehrála ještě před příchodem Noldor. Thingol tehdy vedl ofenzívu proti východnímu Morgothovu vojsku a s pomocí Zelených elfů a Naugim jej rozprášil. V této bitvě si možná Aranrúth vysloužil první obdiv, pokud by nestačilo, že jím vládl nejurostlejší a nejmocnější z elfů, kteří zůstali ve Středozemi.

Po příchodu noldorských Vyhnanců se Thingol uzavřel ve své střežené zemi a nevycházel do válek mezi Fëanorovými syny a Morgothem. Aranrúth tak odpočíval v Menegrothských zbojnicích až do doby, kdy se Thingol, spolu s Berenem Erchamionem, Mablungem Těžkorukým, Belegem Lučištníkem a vlkodavem Huanem, nevydal na Hon na Vlka. Na té výpravě jej však nepoužil a meč mu nepomohl ani o několik desítek let později, když byl v hlubinách svého vlastního sídla Menegrothu zabit nogrodskými trpaslíky.

Po Thingolovi Doriathském zdědil čepel jeho dědic Dior Eluchíl, který se stal na krátko pánem Doriathu. Země však byla napadena Fëanorovými syny, dychtícími po silmarilu a splnění své přísahy, a Menegroth vydrancován. Diorovou rukou tam padl Celegorm, padl tam Curufin a temný Caranthir; ale také Dior byl zabit a jeho manželka Nimloth. Fëanorovi synové však nezískali to, co hledali, neboť ostatek lidu před nimi uprchl a byla s nimi i Diorova dcera Elwing. Ta s sebou nesla silmaril i meč Aranrúth.

Když po svržení Morgotha skončil První sluneční věk a lidem byla Valar darována země uprostřed Dělícího moře, dala Elwing Thingolův meč svému synovi Elrosovi, který si zvolil Sudbu lidí a stal se prvním králem Númenorejců. Od té doby byl králův meč Aranrúth a dědil se z otce na syna a uchovával se jako dědičný předmět, památka na minulé časy a připomínka toho, z nějž vzešla královská linie Númenoru*).

Ze všech, kteří vládli Žezlem Mořských králů od založení Númenoru, byl Ar-Pharazôn Zlatý nejmocnější a nejpyšnější; před ním panovalo Númenorejcům třiadvacet králů a královen, kteří nyní spali ve svých hlubokých hrobkách pod Meneltarmou na zlatých ložích. On měl být králem posledním...
Jeho moc byla tak veliká, že i sám Sauron za ním přišel a na oko se mu poddal. Ve skutečnosti však byl v jeho činu záměr, neboť dychtil zničit Númenorejce jednou provždy, aby mu už nic nebránilo stát se Králem lidí. Využil pýchy Númenorejců a jejich snahy získat věčný život a svedl je na temnou cestu. Poštval je proti Pánům Západu s tím, že oni odepírají Númenorejcům blaženost a nesmrtelnost. Ar-Pharazôn proto postavil veliké loďstvo a shromáždil veliké vojsko a pošetile vyplul dobýt Blaženou říši a vyrvat jejím Pánům věčný život. Za svoji opovážlivost však byl tvrdě potrestán a zkažený Númenor rozerván a zničen v hlubinách Moře. Král Ar-Pharazôn a smrtelní bojovníci, kteří stanuli na půdě Amanu, byli pohřbeni padajícími horami: leží prý tam uvězněni v Jeskyních zapomenutých až do Poslední bitvy a Dne soudu. A s králem tam podle všeho leží i meč Aranrúth, symbol moci Númenoru a svědek jeho pádu.

*) Král a většina velkých náčelníků vlastnili meče zděděné po otcích a někdy ještě dávali meč darem svým dědicům. Nový meč, který se vyráběl pro králova dědice, mu byl předáván v den, kdy mu udělili titul. Žádný muž však ze začátku na Númenoru meč nenosil a dlouhé roky se v té zemi válečných zbraní vyrábělo opravdu málo.


Zbraň: Belthronding
Další názvy: -
Tvůrce: pravděpodobně sám Beleg Cúthalion
Vlastníci: Beleg Cúthalion
Doba vzniku: Hvězdné věky či První sluneční věk
Popis: veliký luk z černého tisového dřeva
Osudy: Beleg byl doriathský elf, velký lučištník a náčelník Thingolových hraničářů. Byl to velký lovec a znalec lesa, stopař i bojovník, a jeho moudost a schopnost léčit a uzdravovat byla rovněž veliká.
Často se pohyboval v lesích na hranicích Doriathu, kde pronásledoval skřetí oddíly, které stále častěji ohrožovaly severní okraje země. Jako zbraň nejraději používal velký luk, který jej později proslavil. V lukostřelbě se mu nikdo jiný nevyrovnal a dokud nedostal od Thingola čepel Anglchel, meč ani příliš nepoužíval.
Když v roce 487 P.v. přišel k Túrinovi na Amon Rudh a zůstal s ním, byla celá ta země široko daleko známá jako Dor-Cúarthol, Země Luku a Přilby. Svým uměním si také vysloužil přízvisko Cúthalion, Lučištník. Svého luku se nikdy nevzdával - snad ani tehdy, když šel z Mablungem do bitvy Nirnaeth Arnoediad - a byl s ním i pohřben na okraji Taur-nu-Fuinu poté, co byl zlou náhodou zabit svým přítelem a druhem Túrinem.


Zbraň: Bregorův luk
Další názvy: -
Tvůrce: není znám - snad Bregor sám
Vlastníci: Bregor z rodu Bëorova; po něm jeho dědicové, prostřednictvím kterých se dostal až k Elrosovi Tar-Minyaturovi
Doba vzniku: První sluneční věk
Popis: neexistuje (v dostupných pramenech)
Osudy: Bregorův luk patřil (spolu s mečem Aranrúthem, Barahirovým prstenem a Tuorovou sekyrou) mezi nejcennější dědičné předměty Númenoru. Vzhledem k tomuto faktu je zarážející, že o něm nemáme (na rozdíl od ostatních výše jmenovaných) žádné konkrétnější informace. Vlastně nám ani není známo, jakým způsobem se dostal až do rukou Númenorských králů.

Bregor byl synem Boromira z Ladrosu, pravnuka Bëora Starého, který přivedl první Edain do Beleriandu. Žil v pátém století Prvního slunečního věku a zemřel před Bitvou Náhlého plamene (Dagor Bragollach).
Jeho synové byli Bregolas a Barahir, z nichž vzešly linie, které se na konci Věku opět spojily sňatkem Eärendila a Elwing. Z Bregolase pocházely Morwen Eledhwen (matka Túrina Turambara) a Rían (matka Tuora). Z Barahira vzešel Beren Jednoruký, jež se mezi Edain nejvíce proslavil získáním silmarilu z Morgothovy železné koruny, a z něho pak Dior Eluchíl, otec Elwing.

Bregorův luk musel přinést na Númenor Elros Tar-Minyatur, syn Eärendila Požehnaného a Elwing. Jak se ovšem dostal k němu, není zcela jisté.
V zásadě se mohl dědit ve dvou liniích: linii Bregolasově a linii Barahirově.
Pokud by se Bregorův luk dostal k Elrosovi od potomků Barahirových, pak by jej musel přinést Beren do Doriathu a posléze jej předat , spolu s Nauglamírem, svému synovi Diorovi. Pak by bylo možné, že by jej zachránila Elwing, stejně jako Nauglamír či Aranrúth, a po skončení Prvního slunečního věku předala Elrosovi. Bohužel žádná zmínka o luku, která by podpořila tuto domněnku, se ani ve Zpěvu Leithian ani Quentě Silmarillion nevyskytuje.
Pokud by se Bregorův luk dostal k Elrosovi od potomků Bregolasových, pak by jej musel zdědit Bregolasův syn Belegund, který by jej předal dceři Rían. Rían by jej pak musela předat svému synovi Tuorovi, a ten pak Eärendilovi. Tak by Elros získal tento dědičný předmět od svého otce, stejně jako velkou Tuorovu sekyru Dramborleg. Problém je však v tom, že ani pro tuto myšlenku neexistují v dostupných dílech žádné přesvědčivé podklady. Pouze v příběhu O Tuorovi a jeho příchodu do Gondolinu je zmínka o "malém luku a šípech", který si vzal Tuor s sebou na cestu a který si přinesl z Dor-lóminu. Těžko říct, zda se tímto lukem myslel luk jeho předka Bregora. Mám ovšem zato, že nikoli. Na začátku tohoto příběhu se totiž praví, že se Tuor v jeskyních Androthu, kde byl vychováván Šedými elfy v čele s Annaelem, naučil zacházet se zbraněmi, sekyrou a lukem Šedých elfů. Patrně tak onen "malý luk" byl spíše lukem Šedých elfů, nežli dědičným předmětem po svém předku Bregorovi. I když kdo ví...

Bregorův luk, stejně jako Thingolův meč Aranrúth a mnoho dalších starobylých a cenných předmětů, nakonec zanikl při Pádu Númenoru a spolu s ním zřejmě i veškeré písemnosti o něm.


Zbraň: Černý šíp
Další názvy: -
Tvůrce: trpasličí kováři z Ereboru
Vlastníci: Bard Lučištník z Esgarothu, který jej zdědil po otci a ten zase po dávných předcích
Doba vzniku: někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku
Popis: Černý šíp ukovaný pravděpodobně ze železa a zakalený v trpasličích kovárnách. Měl tu vlastnost, že jej střelec vždycky znovu našel a nikdy jej nezklamal.
Osudy: Když se rozzuřený ohnivý drak Šmak v plamenech snesl roku 2941 nad Esgaroth, zdálo se, že mu nikdo nebude schopen zabránit v jeho řádění. Obyčejné šípy obránců města se totiž o jeho kůži lámaly a neublížily mu víc než nějaký komár z močálů. Jeden po druhém válečníci odhazovali své zbraně a vrhali se do vod Dlouhého jezera, ale mezi hořícími domy dosud vytrval oddíl lučištníků, kteří se nevzdávali. Jejich kapitán byl Bard, muž se sveřepým hlasem a sveřepou tváří, kterému jeho přátelé vytýkali, že prorokuje povodně a otravu ryb, ačkoli znali jeho mužnost a statečnost. Byl vzdálený potomek Giriona, pána Dolu, jehož žena se synkem se před dávnými časy zachránili z trosek po Bystré řece. Teď střílel velkým tisovým lukem, dokud nevystřílel všechny šípy, až na jeden. Už k němu dosahovaly plameny. Společníci ho opouštěli. Napjal svůj luk naposledy.
Najednou se mu něco třepetavě sneslo na rameno. Trhl sebou - ale byl to jenom nějaký starý drozd. Beze strachu se mu usadil vedle ucha a oznámil mu, co přináší. Bard s úžasem zjistil, že rozumí drozdí řeči, poněvadž byl z dolského plemene. Drozd mu pak poradil, do jakého místa má draka zasáhnout a pověděl mu, co všechno se přihodilo v Hoře.
Bard si potom napjal tětivu až k uchu. Drak se obloukem vracel, letěl nízko, a když se blížil, nad východním pobřežím vyšel měsíc a postříbřil jeho obrovská křídla.
"Šípe!" řekl lučištník. "Černý šípe! Tebe jsem si šetřil naposledy. Nikdy jsi mě nezklamal a vždycky jsem tě znovu našel. Zdědil jsem tě po otci a ten zase po dávných předcích. Jestli pocházíš z kováren pravého Krále pod Horou, nyní leť a najdi svůj cíl!"
Drak sletěl střemhlav ještě níž než předtím, a když se obrátil a klesal, jeho břicho se bíle zatřpytilo jiskřením drahokamů v měsíčním světle - s výjimkou jednoho místa. Veliký luk zadrnčel. Černý šíp vyrazil od tětvy přímo, přímo do jamky po levé straně drakových prsou, kde byla přední noha široce odtažena. Vnikl tam a zmizel, hrot s ozubcem, násada i peří, tak prudký byl jeho let. Šmak nadskočil ve vzduchu, vychrlil oheň, zařval, až to ohlušilo lidi, kácelo stromy a tříštilo kameny, převalil se a zřítil se z výšky do trosek města. A to byl konec Šmaka z Ereboru, nikoli však Barda. Ten se později stal králem Dolu, který za pomoci části trpasličího pokladu opět vybudoval a zvelebil.


Zbraň: Dramborleg ("Tlouk ostrý")
Další názvy: velká sekyra Tuorova, Tuorova sekyra
Tvůrce: pravděpodobně gondolinští kováři
Vlastníci: Tuor syn Huora a otec Eärendila Požehnaného
Doba vzniku: snad někdy po Tuorově příchodu do Gondolinu v roce 496 P.v.
Popis: velká sekyra, jež uměla promáčknout jako kyj a roztínala jako meč
Osudy: V Pádu Gondolinu se praví o "velké sekyře Tuorově", kterou nosil Tuor v Gondolinu raději než meč. Pro její bojové "kvality" ji pojmenoval v jazyce gondolinského lidu Dramborleg přeloženo "Tlouk ostrý".
Podle všeho s ní bojoval i v den, kdy bylo město napadeno Morgothovým vojskem a na zdi města s ní srazil do hlubin zrádného Maeglina. Když se mu pak podařilo s manželkou Idril, synem Eärendilem a ostatkem gondolinského lidu uprchnout tajnou stezkou Okružními horami, došel s nimi až k ústí Sirionu, kde se pak na nějaký čas usídlili.
V oněch dnech pak pocítil Tuor, že se k němu plíží stáří, a touha po mořských hlubinách stále sílila v jeho srdci. Proto postavil velkou loď, nazval ji Eärrámë, to jest Mořské křídlo, napjal plachty a vydal se s Idril Celebrindal do zapadajícího slunce a na západ, a víckrát se neobjevil v příběhu ani v písni.
Svou velkou sekyru však přenechal svému synovi Eärendilovi a ten zase svému. Tak se dostal Dramborleg k Elrosovi, který se stal prvním králem lidí v darované zemi Númenoru. V králově rodu se pak dědil z otce na syna, podobně jako meč Aranrúth, Barahirův prsten či luk Bregora z Bërova rodu. Avšak stejně jako ostatní dědičné předměty Númenoru (vyjma Barahirova prstenu), zanikla i Tuorova sekyra při Pádu a její sláva a moc se připomíná už jen v písni.


Zbraň: Durinova sekyra
Další názvy: -
Tvůrce: pravděpodobně sám Durin I.
Vlastníci: Durin I. Nesmrtelný, otec a první král trpaslíků Dlouhovousáčů, který vybudoval Khazad-dum a usadil se tam; Durioni dědicové až po Náina I.; nakrátko Balin, syn Fundinův
Doba vzniku: Hvězdné věky
Popis: není znám
Osudy: Tato zbraň Durina I., otce trpaslíků Dlouhovousáčů, byla největším dědictvím tohoto rodu. Dědila se mezi jeho potomky a s největší pravděpodobností byla zároveň i odznakem moci krále Khazad-dum. V roce 1980 T.v. však tamní trpaslíci dolovali příliš hluboko a probudili tím ze spánku hrůzného tvora, který po útěku z Thangorodrim ulehl a skryl se u základů země, když přišla vojska Západu: jednoho z Morgothových balrogů. Zabil Durina a o rok později i jeho syna Náina I.; tak zašla sláva Morie a její lid byl pobit nebo se daleko rozprchl.

Durinova sekyra však zůstala ztracená v opuštěné Morii, a po dlouhá staletí o ní nikdo nevěděl. Z fragmentů knihy Mazarbul se dozvídáme, že Durinova sekyra byla opět nalezena v roce 2989 T.v. trpaslíkem Balinem, který se s malou výpravou vydal opět dobýt ztracené trpasličí sídlo.
Jeho pokus však skončil nezdarem a trpaslíci v Morii jeden po druhém postupně zahynuli. Drželi jí sotva pět let...

S pokusem o znovudobytí Morie zanikla resp. se znovu ztratila i Durinova sekyra a nebyla už nikdy nalezena. Pravděpodobně byla pohřbena v některé ze zřícených částí Morie a bude tam ležet už navěky.


Zbraň: eket
Další názvy: -
Tvůrce: Númenorejci a jejich potomci ve vyhnanství ve Středozemi
Vlastníci: každý númenorský voják nosil za opaskem tento malý mečík
Doba vzniku: Druhý a Třetí sluneční věk
Popis: byl to druh krátkého bodného meče s širokou čepelí, hrotem a oboustranným ostřím, v délce od jedné do jedné a půl stopy
Osudy: Tyto kráké meče pařily k výzbroji Dúnadanů a pravděpodobně sloužily jako poslední prostředek osobní ochrany. Jeden takový měl i Isildur a nechal si jej u sebe, když se vrhal do temných vod Anduiny, když prchal před skřety z Kosatových polí.


Zbraň: Gimliho sekyra
Další názvy: -
Tvůrce: trpaslíci z Ereboru
Vlastníci: Gimli, syn Glóinův, člen Společenstva Prstenu
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: sekyra se širokým ostřím
Osudy: Trpaslík Gimli, syn Glóinův, byl Elrondem vybrán, aby doprovázel Toho, kdo nese Prsten, jako zástupce svého plemene. Spolu s ním bylo vybráno ještě sedm dalších, kteří dohromady tvořili družinu Devíti pěších, též známou jako Společenstvo Prstenu.
Družina vyšla zvečera jednoho pozdního prosincového dne a vydala se s Prstenem na jih. Nevzali si velké válečné vybavení, protože jejich naděje spočívala v utajení, a ne v boji. Jen Gimli, hoden tradice svého lidu, si otevřeně navlékl krátkou košili z ocelových kroužků, protože trpaslíci se nebojí břemen; a u pasu měl sekyru se širokým ostřím. Její kvality měl možnost prokázat už zanedlouho...

 

Gimli se svou sekyrou

Jedné noci, kdy Společenstvo tábořilo v Eregionu nedaleko Západní brány Morie, bylo přepadeno smečkou zuřivých vrrků. Gandalf, Aragorn a Boromir okamžitě tasili své čepele a odráželi jeden útok za druhým. Vedle nich stál také Gimli, rozkročen na statných nohou, a máchal trpasličí sekyrou.

V Morii pak v komnatě Mazarbul bojoval společně s ostatními proti útočícím skřetům a podťal nohy jednomu, který vyskočil na Balinův náhrobek.
V První hlubinné mu však sekyra strachem vypadla z ruky, když na konci sálu za sebou spatřil Durinovu zhoubu.

Gimli byl hrdý a statečný trpaslík; jeho sekyra byla kdykoli připravena k útoku či obraně a neváhal jí pozvednout ani proti jasné přesile. Nepříjemná chvíle zastihla Společenstvo po útěku z Morie, když vstoupili do elfí říše Lothlórienu.
Podle tamních zákonů nebylo totiž většině cizinců dovoleno, aby vyzkoumali tajemství Naithu (území ležící mezi rameny Stříberky a Velké Anduiny, pozn. aut.). Podle dohody chtěl jejich průvodce jménem Haldir na tom místě zavázat oči trpaslíkovi Gimlimu. Ostatní směli jít dál bez omezení.
Toto opatření se pochopitelně Gimlimu pranic nelíbilo a dal to také patřičně najevo. Haldir byl však neoblomný a trval na svém. Gimli byl však také zatvrzelý. Pevně se rozkročil a položil ruku na topůrko své sekery. "Půjdu dál jako svobodný," řekl, "nebo se vrátím a budu hledat cestu domů, kde o mně vědí, že je na mé slovo spolehnutí, i kdybych měl zahynout sám v pustině."
"Nemůžeš jít zpátky," řekl Haldir stroze. "Když už si došel tak daleko, musíš být předveden před Pána a Paní. Ti tě budou soudit, a buď tě zadrží, nebo ti dovolí chodit volně, jak sami budou chtít. Řeky už znovu překročit nemůžeš a za tebou jsou teď tajné stráže, jimiž nemůžeš projít. Zabili by tě dřív, než bys je uviděl."
Gimli vytáhl sekeru. Haldir a jeho společník napjali luky. Dopadlo by to asi špatně, kdyby se do celé věci nevložil Aragorn a velitelsky věci neurovnal. Haldir pak zavázal oči všem a odvedl je do nitra své země.

Svou sekeru pak Gimli konečně trochu provětral v šarvátce se skřety na Parth Galenu. Spolu s Legolasem tam dohonili a pobili mnoho skřetů, kteří znenadání zaútočili na Společenstvo, avšak splnění jejich úkolu zabránit nedokázali.
Když se pak Aragorn, Legolas a Gimli vydali v jejich stopách napříč Rohanem, střetli se poprvé s Éomerem, Třetím maršálem Marky. Při tomto setkání Gimli opět sahal na topůrko své sekery, neboť se ho hluboce dotkly Éomerovy výroky ohledně Paní Lothlórienu.
Po tomto nečekaném setkání

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.