J.R.R. Tolkien

Vítám vás na svých stránkách...jakékoli dotazy, připomínky nebo nápady posílejte na resi97@seznam.cz

BÁSNĚ JRRT

Kampak sem z venku,

Co byste rádi,

 snad podkověnku,

řeka si pádí!

Tma se už snáší Roklinkou našííí...

 

Kampak ty aše

nohy se vlečou?

Vaří se kaše

placky se pečou!

Dobře je, braši,

v Roklince naší!

Hahá!

 

Chcete tu zůstat,

či utéct zpátky?

Tma je už hustá!

Den je tak krátký.

 

Útěk je hloupý,

Ten, kdo k nám vstouí,

       když se tma snáší,

ať slyší naši

písničku celou noc!

    Vítáme moc a moc!

Hahá...

Jak si hvýzdá! Jak si výská!

Jak si na píšťalku píská!

Takhle píská Tinfang Trylek.

 

Sám si tančí,

sám si jančí,

pobíhá si hravě

   v orosené trávě,

a říká si Tinfang Trylek!

 

První hvězda vstala,

její lampa vzplála

     mihotavým plamenem.

Nepíská pro nás,

nepíská pro vás,

     vždycky jen sobě jen,

pro vé vlastní potěšení,

vyhrává si Tinfang Trylek!

Známe ta místa, Ty a já,

už jsi tam se mnou byla,

za starých, dlouhých zářných dnů,

snědý chlapec a víla.

bylo to snad na stezkách snů

chladné a bílé zimy,

anebo v letních ospalých

modrých hodinách soumračných,

S dekami smuchlanými,

kdy jsme se v Spánku ztratili,

- a setkali se tam,

kde do tvých tmavých kadeří

jsem svoje zamotal...

Pod horou, která temně ční

zas vládne král svou jeskyní!
Je mrtev drak, a stejně tak
zhynou i jiní zlosyni.

Má ostrý meč náš silný král
a rychlý šíp a pevný val;
a drahokam a zlato nám
dá kuráž ubránit se dál.

Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš s třeskem kovadlin
kul klenoty, a temnoty
zaháněl v slujích, kde spal stín.

Dali jsme stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit,
pro krásu krás a hvězdný jas
jsme nechali své harfy znít.

Je zase volná horská říš!
Ó, bludný lide, výzvu slyš
a spěchej sem, ať v domě svém
vlastního krále podpoříš!

Přes chladné hory zní náš hlas:
Vraťte se domů mezi nás!
A král vám rád svůj vděk dá znát,
u horské brány čeká vás.

Zas vládne král svou jeskyní
pod Horou, která temně ční.
A stejně tak, jak padl drak,
padnou i jiní zlosyni!

 

Král slují pod horami

Král slují pod horami,
král drohocenných gem,
zas těmi drahokamy
povládne v domě svém!

Zas korunován nyní,
za zvuku nových strun
své harfy, v zlaté síni
zasedne na svůj trůn.

Zašumí v horách lesy
a v slunci stébla trav
a řeky u podlesí
oblečou zlatý háv.

A každý proud si výskne
a přejde všechen žal,
jezero třpytem blýskne,
až vrátí se zas král!

Rozbij...

Rozbij talíř, třískni flaší!
Zlámej rukojeti lžic!
To pan Pytlík těžko snáší-
sklenkou křápni ještě víc!

Propal ubrus, jenom směle!
Vylej mlíko ve spíži!
Kosti vysyp u postele!
Víno cákni do díží!

Šálky házej do moždíře,
pak je roztluč palicí!
Když nestačíš na talíře,
koulej s nimi světnicí!

To pan Pytlík těžko snáší!
Proto opatrně, braši!

 

Dříve nežli vzejde světlo dne

Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
hledat své zlato kouzelné.

Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš v třesku kovadlin
kul klenoty a temnoty
zaháněl v slujích, kde spal stín.

A mnohý elf i dávný král
měl od nás meč, co zářně plál,
kdyžtě náš um těm vladařům
do jilců oheň včaroval.

Dali jsem stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit-
tu krásu krás a skvělý jas
jsme předli z drátků jako nit.

Dříve nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
pro svoje kouzlo ztracené.

A co jsme měli pohárů
a zlaté harfy postaru,
jenže náš zpěv člověk či elf
neslýchal z hlubin, ani hru.

Sosny se s nářkem prohnuly,
zlé vichry nocí vanuly,
les rázem vzplál a plápolal
tak jako tisíc fakulí.

Zvon v údolí bil na poplach
a lidem zbělil tváře strach,
když dračí spár hůř než žár
jim pohřbil město v sutinách.

Dýmala hora pod lunou
v tu chvíli nás osudnou,
každý se hnal, než drak ho sklál
pod svými drápy, pod lunou.

Dřív nežli vzejde slunce svit,
přes chmurný, mlžný horský štít
jdem do hlubin, kde vládne stín,
mu harfy své i zlato vzít!

Cesty vedou dál a dál

Cesty vedou dál a dál
přes hvozdy a pohoří,
v klínu věčně stinných skal,
řek, jež touží po moři;
sněhem mnoha krutých zim,
kvetoucí pak lučinou,
přes trávu a kamením,
pod horami, pod lunou.

Cesty vedou pařád dál
pod mraky i hvězdami,
ale ten, kdo cestoval,
teď se domů vrátit smí.
Kdo zřel meč a plameny,
kdo zná slují děs a chlad,
luh teď uzří zelený,
známý vrch a známý sad

Do svých krajů hleďte plout
Do svých krajů hleďte plout,
kam vás nese prudký proud!
Pryč z těchto temných jeskyní,
severní kde hory ční,
kde vám širý šerý hvozd
dává znát svou divokost!
Plujte z lesní houštiny
dolů kolem bažiny,
kolem močálů a blat,
kde vám vítr bude vát,
kde vás mlha orosí
nad jezerem v rákosí!
Plujte, plujtes hvězdami
v chladném nebi nad vámi,
přes písky a peřeje,
než vás slunce zahřeje!
K jihu dál a k jihu dál,
aby den vás přivítal!
Zpátky k lukám plným trav,
kde se pasou stáda krav,
zpátky vašim sadařům vstříc,
do zahrad a do vinic!
Aby den vás hřál a plál,
k jihu dál a k jihu dál!
Kam vás nese prudký proud,
do svých krajů hleďte plout!
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.