Co byste rádi,

 snad podkověnku,

řeka si pádí!

Tma se už snáší Roklinkou našííí...

Kampak ty aše

nohy se vlečou?

Vaří se kaše

placky se pečou!

Dobře je, braši,

v Roklince naší!

Hahá!

Chcete tu zůstat,

či utéct zpátky?

Tma je už hustá!

Den je tak krátký.

Útěk je hloupý,

Ten, kdo k nám vstouí,

       když se tma snáší,

ať slyší naši

písničku celou noc!

    Vítáme moc a moc!

Hahá...

Jak si na píšťalku píská!

Takhle píská Tinfang Trylek.

Sám si tančí,

sám si jančí,

pobíhá si hravě

   v orosené trávě,

a říká si Tinfang Trylek!

První hvězda vstala,

její lampa vzplála

     mihotavým plamenem.

Nepíská pro nás,

nepíská pro vás,

     vždycky jen sobě jen,

pro vé vlastní potěšení,

vyhrává si Tinfang Trylek!

už jsi tam se mnou byla,

za starých, dlouhých zářných dnů,

snědý chlapec a víla.

bylo to snad na stezkách snů

chladné a bílé zimy,

anebo v letních ospalých

modrých hodinách soumračných,

S dekami smuchlanými,

kdy jsme se v Spánku ztratili,

- a setkali se tam,

kde do tvých tmavých kadeří

jsem svoje zamotal...